Jak se efektivně učit, když už jsme dospělí?

Jak časově zvládnout studium, když nám již dávno není 25 let? Jak skloubit učení s vedením školy, rodinou, koníčky? Plánovat a stanovovat priority umíme, ale jak je dodržet? Nejvíce nám ve skloubení vlastního rozvoje a dalších aktivit brání naše nastavení. Myslíme si, že když studujeme – učíme se novým věcem, jazykům, technice apod. –, děláme tím něco navíc. Rozvoj a učení by však měly být, a většinou i jsou, pevnou součástí nejen dětství, ale i dospělého života. Ředitelé škol musí být výborní pedagogové, manažeři, personalisté, musí se orientovat v legislativě, umět vést lidi a komunikovat s rodiči i dětmi. Abyste v tom všem byl úspěšný, jsou pro vás nejdůležitějšími dovednostmi právě schopnost se neustále učit a zvládat změny. Stojí tedy za to poznat mechanismy, které učení u dospělých ovlivňují.

Ovládání změny má dvě roviny. První je postojová. Když budeme změny odmítat, budeme je pochopitelně i hůře zvládat. Jakmile se nastavíme na to, že učení bude těžké, škola příliš náročná, nebudeme to stíhat, s velkou pravděpodobností se nám to stane. Potom je tu druhá rovina – kognitivní, intelektuální zvládání změny, které znamená: umět se učit. Podívejme se tedy na důležité aspekty naší paměti, kterou v procesu učení nutně potřebujeme.

Dobrá paměť pro dobré učení (a naopak)

Pro dobrou paměť je dobré být v kondici: Zjednodušeně řečeno mozek potřebuje cukr, čerstvý vzduch, prokrvení a neustálý trénink paměťových stop. Pokud jej netrénujeme a nesnažíme se celý život zapamatovat si nové informace, paměťové stopy vymizí. Vjemy se naopak posilují zvýšenou pozorností, opakováním, případně silným emočním zážitkem (typu „11. září 2001 jsem nemohl nastartovat auto“). Zpráva se v takovém případě může okamžitě zapsat a zhruba po 45 minutách uložit do dlouhodobé paměti. Dlouhodobá paměť potom může a nemusí – k naší občasné nelibosti – obratem poskytnout příslušnou informaci (Jak jen se ten známý muž / ta známá žena jmenuje?).

Při ukládání je důležitá hlavně souhra dvou mozkových oblastí: starobylé části mozkové kůry zvané hipokampus a amygdaly. Hipokampus je centrem paměti na události, nazývané epizodická či deklarativní. Amygdala je sídlem radosti, utrpení a strachu. Hlavně u žen umožňuje spojení amygdaly s paměťovými centry v koncovém mozku dlouhodobé uchování mnoha zážitků – i těch, které muži většinou zapomenou (první polibek apod.).

Jde-li o nepříliš důležitou informaci, uzloví hráči paměti v mezimozku, mozečku, podkorových centrech (striatum) nebo v kůře koncového mozku (asociační prefrontální kůra) se rozhodnou, že ji někam odloží jako „mozkový spam“. Některá pozorování naznačují, že všechno, co prožijeme, je kdesi v nervové soustavě uloženo. Můžeme si to pak vybavit třeba v hypnóze. Naše psychika, je-li zdravá, také potlačuje nepříjemné vzpomínky, eventuálně je upravuje do růžova. Paměť někdy zlepšují poměrně nečekané činnosti. Je dobře známo, že se zapamatování zlepšuje při žvýkání – možná lepším prokrvením mozku.

Princip paměti

Paměť si můžeme představit jako hru na tichou poštu. Hrají ji mnohé z našich 100 miliard mozkových buněk (neuronů), propojených do složitých sítí. Sítě se dotýkají nebo prolínají v několika důležitých uzlech. Nejdříve „pošeptáme“ informaci nebo její část jednomu či několika periferním hráčům (receptorům v kůži, oku, cévách v hlavě atd.) a ti ji předávají dál. Jsou-li hráči – neurony – pozorní a neomámení alkoholem, drogami nebo nejsou unavení (mají tedy dost glukózy a energie ve formě molekul ATP), informace se dostane k uzlovým a nakonec i ke koncovým skupinám hráčů jen s malým zkreslením.

Někdy je vjem udržen pouze sekundy, jako v případě telefonního čísla ze seznamu po dobu vytáčení. Jde o tzv. senzorickou (ultrakrátkou) paměť, která uchovává informace přicházející ze smyslů. Například máme na krátkou dobu před očima to, co jsme právě viděli, v uších nám zní melodie apod. Senzorická paměť je omezena na 5–9 prvků a přetrvává pár sekund až zhruba 10 minut. Souvisí s ní i „magické“ číslo 7 ± 2, což je třeba počet zapamatovatelných čísel pro okamžité telefonování. Následně se může informace uložit do střednědobé paměti (s trváním 30–40 minut).

Uzloví a koncoví hráči (neurony) neustále hodnotí smyslové zprávy a porovnávají je s tím, co už je v jiných částech mozku uloženo. To vše má na starosti krátkodobá paměť (operativní, pracovní). V ní probíhá naše přítomnost, všechny psychické procesy a hodnocení naší situace. Vědomě a aktivně řešíme s její pomocí svoje okamžité problémy, ovšem většinou za asistence dlouhodobé paměti – využíváme tedy předchozí zkušenosti, zapsané v paměti sémantické neboli vědomostní.

Jak se efektivně učit?

Existuje celá řada technik, postupů, doporučení, jež mají zcela jistě následující společné rysy:

Není žádný způsob, jak se něco naučit bez úsilí. „Neexistuje žádná královská cesta k matematice,“ řekl Eukleides vládci Egypta, který po něm chtěl, aby ho naučil matematiku bez té – krále nedůstojné – námahy. Jakékoliv vědomosti jsou výsledkem vědomé snahy, nadání může mnohé ulehčit, ale bez práce a námahy není možné dosáhnout ničeho. Ani práce však nezaručuje výsledky, pokud není vynakládána rozumně.

To podstatné se děje v naší hlavě, kterou učení musí měnit. Všechny činnosti, jež zůstávají na papíře, v počítači nebo kdekoliv jinde a neústí v „přehřívání závitů“, velmi pravděpodobně nebudou mít velký dopad.

Učení by mělo zahrnovat pochopení. Význam slova „pochopit“ je zřejmý jen zdánlivě. „Pochopit něco“ znamená víc než jen smířit se s tím či vzít to na vědomí. Pochopit znamená zjistit, že je to logické, že to ani nemůže být jinak. Předpokládá to být schopen věc jinak formulovat, použít ji na příkladu.

Tip:

Vše, co se učíte, zkuste popsat na konkrétním příkladu ze své praxe. Využijte svou velkou výhodu, že máte praktické zkušenosti. Běžní studenti VŠ nemají často možnost si učivo převést do reality.

Dále by mělo učení obsahovat pamatování. S krátkodobou pamětí možná takový problém nemáme, ale chceme si určitě pamatovat informace déle než pár hodin. Zde se doporučuje: opakování (nové slovíčko např. z angličtiny musíme použít minimálně 100× v souvislostech, abychom si ho zapamatovali); co se učím, vnitřně považuji za důležité a zapamatováníhodné (učíme-li se pouze kvůli zkoušce, rozlučme se s tím, že bychom někdy „naučené“ použili); zkoušet si nové informace odvodit, spojovat je s ostatními informacemi (vytvářet si myšlenkovou mapu), omezovat jejich počet (čeho je moc, toho je příliš), sledovat jejich opakující se výskyt v dalším studiu (co se opakuje, je potřeba si pamatovat).

Pozor!

Při snaze o zapamatování pomáhá přepisování (z paměti, nikoliv přímo ze sešitu) na papíry a poté

případná kontrola se spolehlivým zdrojem. Dobré je také sestavování vlastních přehledů – proto má příprava taháků svůj nepopiratelný vzdělávací význam.

Multitasking je velký mýtus

Podle posledních vědeckých poznatků je lidská schopnost multitaskingu (provádění několika úkolů nebo činností současně) velký mýtus. Náš mozek totiž ve skutečnosti neumí efektivně zpracovávat více úkolů najednou, svou pozornost vždy musí dělit a stejně jako procesor počítače mezi nimi sekvenčně přepínat. Nedá se tedy rozhodně tvrdit, že bychom dvě věci najednou udělali stejně dobře, jako kdybychom se jim v klidu věnovali postupně a individuálně.

Pozor!

Zpomalení reakcí, roztříštěná pozornost, neschopnost koncentrace, fragmentace pracovních i rodinných záležitostí, povrchní vnímání, pokles výkonnosti, bolesti hlavy, nervozita, roztěkanost, psychické problémy způsobené permanentním stresem a neklidem mysli, pokles IQ při neustálém rozptylování při práci dvakrát větší než u uživatelů marihuany – to jsou jen některé z dlouhodobých dopadů naší snahy o multitasking.

Neurovědec Daniel Levitin z kanadské McGillovy univerzity uvádí: „Přestože si myslíme, že děláme několik věcí zároveň, je to jen ďábelská iluze. Když si lidé myslí, že dělají multitasking, ve skutečnosti jen velmi rychle přecházejí od jednoho úkolu ke druhému. To se však děje na úkor našich poznávacích funkcí. Když si myslíme, že plníme zároveň několik funkcí, stáváme se méně výkonnými.“

Proč jsme při snaze o multitasking spokojené a často si v něm libujeme? Multitasking vytváří bludný kruh závislosti na dopaminu, a to vede k tomu, že mozek ztrácí schopnost soustředění a hledá vnější stimuly, aby ho opět získal. Vždy dáme raději přednost okamžitému uspokojení před sezením nad učebnicí s vědomím, že výsledek a následná odměna ve formě dopaminu přijdou až za několik hodin. Oblast mozku, kterou velmi potřebujeme k tomu, abychom se na daný úkol plně soustředili, se snadno naruší.

Buďte alespoň chvíli v režimu „monotasking

Přestaňme si tedy nalhávat, že jsme jedinečné bytosti se zcela jiným mozkem nové generace, který nepřepíná, ale zvládá multitasking. Jak to souvisí s naším tématem učení se a skloubení učení s vedením školky, rodinou a koníčky? Nesnažte se dělat více věcí najednou (vezmu své děti na hřiště a budu se u toho učit španělštinu, případně budu poslouchat vyprávění svého muže a sledovat u toho film). Žádné z těch činností nebudete věnovat plnou pozornost a nebudete spokojená s výsledkem (nejenže se nic nenaučíte, ale dítě bude mít pocit, že jste se na něj dostatečně nedívaly a nevěnovaly se mu).

Čas, který si vyčleníte na učení, ať je časem jen pro vás. Vypněte mobilní telefon, e-mailovou poštu, televizi, rádio. Že vás to znervózňuje a potřebujete alespoň zvuky z televize? Ano, máme závislosti, které nepodporují naše zdraví, a v tomto případě ani efektivní proces učení. Lepší 20 minut monotaskingu než dvě hodiny přepínat mezi knížkou, rodinou, telefonem a dalšími.

Tip:

Podaří-li se vám popsaný princip ovládnout i ve školce (vytvořit si alespoň krátký nerušený čas na soustředění), sníží se vaše chybovost i únava. Budete tak mít větší chuť se něco nového učit!

Porcujte velké úkoly na malé kousky

Nečekejte, až budete mít dost času a klidu na větší úkoly. Pro jejich zvládnutí je třeba udělat následující:

Začněte: Jestli vám připadá, že to celé bude trvat moc dlouho a že už nemůžete, je dobré si říci, že budete pracovat pouhých 10 minut. Deset minut vydržíte. Většinou se během té doby „rozpracujete“ nebo se začtete do odkládaného textu atp., a oslabíte tím počáteční blok. A kus práce je hned hotový.

Změňte prostředí: Pokud se učíte doma, máte mnoho skvělých příležitostí, jak se věnovat něčemu úplně jinému. Není potřeba vyměnit žárovku? Je třeba jít jinam, do kavárny, parku, kde už budete muset opravdu jen pracovat na svém úkolu.

Vypněte přístroje: Vypněte e-mail, Facebook, televizi, mobil a všechno, na čem vám může spočinout zrak a co může odlákat vaši pozornost. Jsou to naprosto nekontrolovatelní žrouti času a výkonu!

Malými kroky k velkým vítězstvím: Velký úkol si rozdělte na konkrétní malé kroky a po dosažení dílčího cíle si dopřejte odměnu – osvěžující nápoj, volný večer, maličkost pro radost, dobré jídlo…

Kontrola zvenčí: Řekněte někomu o svém termínu a požádejte ho, ať kontroluje vaše mezičasy. I když to bude přátelská kontrola, je lepší než vaše vlastní. Svoje termíny rádi posunujeme.

Udělejte to: Naprosto jednoduše, žádné přemlouvání, nadechněte se a svůj úkol udělejte. Často se ukáže, že celou věc nafoukly jen naše emoce a přidaly strach ze selhání. Zjistíme, že to vlastně nic nebylo. Úleva je báječná.

Vytvořte si nový návyk: Mozku velice svědčí pravidelnost. Proto je mnohem snazší osvojit si nový návyk, pokud se mu věnujeme pravidelně (ideálně každý den). Najděte si v diáři „okno“, kdy se budete učení věnovat. Osvědčil se trik „přilepení“ nového návyku na nějaký starý (po vyčištění zubů si přečtu novou kapitolu / naučím se pět nových slovíček atp.). A jistě znáte ten pocit: Jste unavená, nechce se vám čistit zuby, ale nakonec jdete. Protože už máte návyk.

Závěrem

Rozvoj a učení do našeho života patří, stejně jako práce, rodina a koníčky. Tím, že se vzděláváte a rozhodli jste se absolvovat například MBA studium, nešidíte svou rodinu či něco jiného. Na pozici ředitele školy je třeba se neustále dovzdělávat, sledovat aktuální trendy a rozšiřovat si obzory. Bez této činnosti (učení se) byste mohla po čase mimo být obor nebo nemít potřebné dovednosti.

Základní podmínkou úspěchu je, že vám vzdělávání nejen dětí, ale i sebe samého dává smysl a přináší radost. Potom stačí postupnými malými kroky dospět k většímu množství energie na konci dne tím, že začnete být co nejčastěji v režimu monotaskingu a pro učení si vytvoříte pravidelný krátký čas v týdnu. Vznikne tak nový návyk a nebudete přemýšlet, kde si na učení vyšetřit prostor.

0 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 50 votes, average: 0,00 out of 5 (0 hodnocení, průměr: 0,00 z 5)
Pokud chcete hodnotit, prosím, přihlašte se.
Loading...

Napsat komentář