Právní otazníky okolo povinné maturity z matematiky

V posledních měsících povinná maturita z matematiky opět plní stránky novin. Důvodem byla nejen samotná skutečnost, že se blíží školní rok 2020/2021, v němž by měly první povinné maturity z matematiky proběhnout, ale také veřejně vyslovené pochybnosti ministra školství o tom, zda je nutné původně stanovený termín náběhu povinné maturity z matematiky dodržet, i o tom, zda stávající pojetí maturity z matematiky je optimálním řešením. Připočteme-li stále neskončené řízení před Ústavním soudem ve věci návrhu na zrušení ustanovení školského zákona, které povinnost skládat státní maturitní zkoušku z matematiky zakládá, máme dost důvodů se tímto tématem zabývat i po stránce právní.

Hned na úvod předesílám, že mou ambicí není přispívat do obecně jistě žádoucí celospolečenské debaty na téma odůvodněnosti povinné maturity z matematiky. Rád bych se zaměřil na ryze právní aspekty dané problematiky, neboť se domnívám, že čím déle bude panovat stav právní nejistoty ohledně podoby maturitní zkoušky v roce 2020/2021, tím vyšší je riziko, že věc bude mít soudní dohru.

Stav právní úpravy

Povinnost skládat maturitní zkoušku z matematiky vyplývá z ust. § 78 odst. 1 písm. c) školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů) ve znění účinném od 31. 10. 2020. Dle tohoto ustanovení má platit, že zkušebním předmětem společné části maturitní zkoušky je „matematika v případě oborů, které jsou stanoveny nařízením vlády“. Na citované ustanovení navazuje nařízení vlády č. 445/2016 Sb., stanovení oborů vzdělávání s maturitní zkouškou z matematiky, které bylo s účinností od 21. 3. 2017 změněno nařízením č. 71/2017 Sb. Dle platné (leč dosud neúčinné) právní úpravy mají ve školním roce 2020/2021 povinně absolvovat státní maturitní zkoušku z matematiky žáci gymnázií a lyceí, o rok později pak žáci ostatních oborů uvedených v příloze nařízení vlády č. 445/2016 Sb. Z této povinnosti jsou vyňati žáci některých středních odborných škol pedagogického, sociálního a uměleckého směru.

Uvedená právní úprava, která ještě nenabyla účinnosti, byla napadena skupinou poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky návrhem na přezkum její ústavnosti Ústavním soudem. Navrhovatelé namítají protiústavnost z důvodů věcných (zejména z důvodu diskriminace humanitně zaměřených studentů, kteří jsou nuceni věnovat se matematice místo oborům, které jsou předmětem jejich budoucího profesního zájmu) a dále pro porušení tzv. výhrady zákona, neboť povinnost skládat maturitní zkoušku z matematiky není dle navrhovatelů založena zákonem, nýbrž teprve vládním nařízením, což však prováděcímu předpisu (kterým vládní nařízení je) nepřísluší.

Právní rozměr problematiky

Ačkoli o návrhu skupiny poslanců Ústavní soud dosud nerozhodl a nelze odhadovat, kdy se tak stane, lze již na základě samotné argumentace navrhovatelů usuzovat, že původně ryze politická otázka získává i nepřehlédnutelný právní rozměr. Aniž bych se pouštěl do prognóz, jak asi bude vypadat konečné rozhodnutí Ústavního soudu, troufnu si říci, že na samotném zakotvení matematiky jakožto povinného maturitního předmětu lze jen stěží hledat cokoli protiústavního, pokud by nebylo zásadních KDYBY.

Právo na vzdělání je upraveno článkem 33 Listiny základních práv a svobod. Ten ve svém prvním odstavci stanoví, že každý má právo na vzdělání. Dále se uplatní čl. 41 Listiny, dle něhož se práv v tomto článku vyjmenovaných (a mezi nimi i práva na vzdělání) lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů, v daném případě tedy zejména školského zákona. Z již ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že i takový prováděcí zákon (který ve své podstatě vymezuje obsah základního práva, které provádí) sice za určitých okolností může být protiústavní, nicméně zákonodárce má v takovém případě prostor pro svou volnou úvahu. Ústavní soud smí do tohoto prostoru vstoupit pouze ve dvou situacích. První nastává, pokud zákonodárce zasáhne esenciální podstatu základního práva tak, že prováděcí zákon prováděné základní právo v podstatě fakticky popře. Druhým důvodem k zásahu Ústavního soudu může být buď zjevná iracionalita zákonné úpravy, nebo porušení ústavního zákazu diskriminace.

Jak se tedy parlamentní většině (zákonodárci) přihodilo, že taková na první pohled politická (společenská) otázka, jakou je povinná maturita z matematiky, je silně podezřelá z protiústavnosti a reálně hrozí, že zákonné zakotvení bude zrušeno Ústavním soudem? Problém podle mého názoru netkví v obsahu povinnosti samotné, nýbrž ve způsobu, jakým se stala součástí právního řádu. Uplatnění vládního nařízení podle mého názoru není zdaleka právní formalitou, jak by se mohlo na právní pohled zdát, nýbrž útokem na samotnou podstatu ústavní ochrany práva na vzdělání jakožto práva, jehož obsah může (a musí) být konkretizován prováděcím zákonem.

Platí-li teze, dle níž by Ústavní soud měl být v politických otázkách převážně zdrženlivý a ponechat prostor pro politickou soutěž, je třeba dodat, že se jedná o výsadní kompetenci demokraticky legitimovaného zákonodárného sboru. Ten ji ovšem již nemůže, ani kdyby sám chtěl, delegovat na exekutivu, neboť jde o kompetenci svěřenou mu ústavodárcem bez možnosti její další delegace.

Uvedené ústavní pravidlo lze velice hezky ilustrovat právě na případě povinné maturity z matematiky. Zákon (školský zákon) v tomto případě stanoví, že matematika je zkušebním předmětem společné části maturitní zkoušky v případě oborů, které jsou stanoveny v nařízení vlády. V tom případě ovšem zákonodárce neučinil nic více než to, že (velmi sporně) zmocnil vládu k tomu, aby nařízením určila, kdo z matematiky maturovat musí a kdo nikoli. Lze tak jen stěží říci, že by vládní nařízení skutečně pouze po technické stránce provádělo v zákonem definovaných mezích zákonem založenou povinnost, neboť okruh osob, na něž povinnost dopadá, je vymezen teprve vládním nařízením, a to aniž by byla zákonem stanovena jakákoli kritéria, podle nichž se tak mělo stát.

Průvodním jevem takové „delegace“ pak je právě ona nejistota, jíž jsme svědky v posledních týdnech a která se zcela zásadním způsobem nepříznivě dotýká adresátů právní úpravy, tedy žáků a studentů středních škol, kteří nevědí, zda se mají věnovat matematice tak, aby z ní dokázali složit maturitní zkoušku, nebo svým profilovým předmětům. Taková nejistota se negativně projevuje při přijímání celé řady takových rozhodnutí, jakými jsou výběr volitelných předmětů či plánování mimoškolních aktivit.

Přitom je evidentní, že čas tuto nejistotu neodstraní, nýbrž bude spíše prohlubovat. Pokud by totiž povinnost žáků středních škol (či některých druhů středních škol) byla zakotvena zákonem, jakožto výsledek politické soutěže a projev vůle demokraticky legitimovaného zákonodárce, bylo by výsledné právní postavení maturantů výrazně předvídatelnější. Bylo by předvídatelnější minimálně v tom, že existence lhůt spojených se zákonodárným procesem brání změně přijaté ze dne na den.

Co dál?

Ať už bude rozhodnutí Ústavního soudu jakékoli, domnívám se, že způsob, jakým zákonodárce přistoupil k „uzákonění“ povinnosti maturantů skládat maturitní zkoušku z matematiky, je krajně nešťastný. Nejde totiž o výsledek širšího politického konsenzu, neboť na půdě zákonodárného sboru proběhla diskuze pouze o delegaci kompetence na vládu. Důsledkem je nejistota, která negativně dopadá na maturanty, tedy osoby, které jsou velice zranitelné.

Takto se ovšem důvěra v instituce demokratického právního státu buduje jen velice obtížně. Proto se domnívám, že vedle (možných) věcných důvodů existují i právní důvody, pro které je vhodné co nejdříve vrátit tuto diskuzi zcela na začátek a pokud to s povinnou maturitou z matematiky myslíme vážně, zkusit to znovu a lépe. Odklad v předvečer maturit či dokonce zásah shůry ze strany Ústavního soudu možná přinese v některých případech bezprostřední úlevu. Tu může ovšem záhy vystřídat frustrace z marně vynaložené energie, která mohla být nasměrována jinam.

Napsat komentář