Závažnějších logopedických diagnóz přibývá

Ivana Šemberová, která pracuje jako klinický logoped již pětadvacet let, v rozhovoru pro Lidové noviny poznamenala, že přibývá závažnějších logopedických diagnóz a zároveň vysvětluje příčiny vzniku běžných poruch řeči u dětí. Jak to tedy je?

Z rozhovoru pro vás vybíráme:

LN: Zvyšuje se v posledních letech počet dětí, které trpí vadami řeči a jazyka?

Nemyslím, že by přibývalo dětí s logopedickými vadami, ale spíš přicházejí se závažnějšími diagnózami, jako je opožděný vývoj řeči, poruchy autistického spektra nebo mnohočetná patlavost, při které dítě hlásky tvoří na nesprávném místě, vynechává je nebo nahrazuje jinými. Častěji se objevují i dětské vývojové dysfázie, kdy je narušen vývoj řeči a dítě pak není schopno vůbec nebo jen s obtížemi verbálně komunikovat.

LN: Stoupá i počet odkladů školní docházky právě z těchto důvodů?

Je to jedna z nejčastějších příčin odkladů. Ideálně by dítě mělo nastoupit školní docházku bez vad výslovnosti a s dobrou komunikační schopností. Verbální komunikace je totiž základem pro schopnost naučit se číst a psát. Nemáme v mozku specifická centra čtení a psaní, písmo je jen grafické vyjádření jazykového verbálního kódu.(…)

LN: Co podle Vás stojí u zrodu dětských poruch řeči?

Když pomineme fakt, že se stále více dětí rodí z rizikových těhotenství, tudíž je u nich větší nebezpečí horšího vývoje řečových center, negativní roli určitě hraje i nadužívaní digitálních technologií ve velmi raném věku. Aby dal potomek takzvaně pokoj, rodiče mu dají do rukou multizábavnou hračku v podobě chytrého telefonu nebo tabletu. Zrovna teď na dovolené jsem běžně viděla už dvouleté děti, které si k jídlu do restaurace nosily tablety a tiskly si je k hrudi tak, jako kdysi jejich rodiče ve stejném věku panenku nebo plyšáčka. Starší děti, a někdy i celé rodiny, stolovaly sice u jednoho stolu, ale každý s pohledem upřeným na displej.

LN: Dřív byla situace v tomto ohledu lepší?

Myslím si, že mírnější řečové vady se dříve častěji upravovaly „samy“. Komunikační dovednosti totiž úzce souvisí s motorikou pravé horní končetiny a s vyjádřením emocí. Starší generace dětí trávily více volného času hrami typu Na krvavé koleno, Na sochy nebo obyčejným skákáním gumy, hrály míčovou nebo švihadlovou školku či přebíračku. Taky se šilo na panenky ze starých odstřižků, děti dělaly kotrmelce, hvězdy, válely sudy a zkoušely veletoče na kdejakém klandru. Přirozeně a s motivací napodobit staršího sourozence nebo obdivovaného kamaráda cvičily jemnou a hrubou motoriku, dokonce s nenásilně stupňovanou obtížností. Tak posílila a dozrála i řečově motorická centra.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Lidových novinách.

Napsat komentář